Helenin blog na Blog.cz

Tento měsíc jsem měla možnost zhlédnout hned dvě "opery" v jednom z mojich nejoblíbenějších divadel. A tu možnost jsem využila.

Kdo by neznal Smetanovu Prodanou nevěstu, hravou to operu z českého venkova. Ovšem, když si "věrné milování" slibují Kretschmerová s Ebenem, člověk roní slzy nejen dojetím.

Tady je další recept, který lze podle fantazie, chuti a zásob různě obměňovat. Pokud je člověk trpělivý a nechá vše dobře propéct, výsledek je vždy výborný.

Bylo mi včera jemně naznačeno, že "si v blogu dělám reklamu na sebe". Nevím sice, zda jde zrovna o reklamu, ale jinak je to jev zamýšlený. Ano, můj blog jsem pojala tak, aby pojednával o mně. Jak už jste si mohli všimnout, moje povídání o filmech (a brzy přibudou snad i knihy, divadlo, výstavy, hudba) si nedělá ani nejmenší nároky na to, být objektivní, odbornou recenzí. Naopak, jde mi o to,co nejsubjektivněji a s laičností (nikoli lačností) mně vlastní, popsat svoje dojmy.

V sobotu jsme, po ne úplně vydařeném dni, zašli do biografu na Svěráky. Měli jsme trochu obavy, co od daného tématu po filmech typu Kolja a Tmavomodrý svět můžeme čekat. Po úvodních minutách filmu se ale chmury i obavy rozptýlily a nechaly jsem se unášet jemným humorem a nadsázkou, se kterými byl vyprávěn obyčejný příběh obyčejných lidí, který by dost dobře mohl být volným pokračováním filmu Na samotě u lesa (a to nejen hvězdným obsazením hlavních rolí Z. Svěrákem a D. Kolářovou).

Po návratu z hor už zůstáváme v Tbilisi na homestayi u Dodo a podnikáme odtud výlety po blízkém i vzdálenějším okolí.

Středa 13. září: Ráno vyrážíme metrem a za zvuků známého "Karegi i geteba. Šendegi satguri…" přijíždíme na Didube. Tam, jako obvykle, kupujeme chačapuri a maršrutkou odjíždíme do města Gardabani.

Z Gardabani vyrážíme, po krátkém smlouvání, taxíkem žiguli na skalní kláštery David Garedža, které začaly vznikat již v šestém století (bylo jich na 70, zbylo jen asi 5; ostatní rozstřílela sovětská armáda, která si zde udělala tankodrom).

Noc 8. září/9. září - cesta vlakem: V kupé druhé třídy nakonec zůstáváme sami dva (kupé je pro čtyři). Vagón je neodpružený, takže po celou cestu jsme vystaveni nárazům a podivnému praskání a mlácení, které se ozývá z útrob vlaku. Na postelích už tolik neskáčeme. Asi ve tři hodiny ráno, na arménské hraniční kontrole nejdřív důkladně prozkoumávají Honzův pas (zřejmě se jim něco nezdá) a ptají se na jména jeho rodičů. Následně musíme, podobně jako všichni ostatní cizinci, do nějaké staré kůlny, z níž se vyklube policejní stanice, kde i s batohy čekáme, až nás zapíšou do knihy. Po nástupu do vlaku na nás ještě několikrát klepou a ujišťují se, zda Honza není Němec ten a ten, jehož pas jim přebývá. Na gruzínské hranici chtějí vidět naše zavazadla, ale naštěstí je nakonec nemusíme vybalovat. Zbytek cesty už probíhá v pořádku a mezi devátou a desátou ranní přijíždíme do Tbilisi.

Zdá se, že naše společnost v tom má jasno. Nikdo se nepozastaví nad tím, že někdo neví, jak probíhá fotosyntéza, mnozí ani netuší, co je chloroplast, běda ale, když by někdo nevěděl, co napsal Karel Čapek nebo kdy vládl Karel IV.

Hned druhý den naší cesty odjíždíme do Arménie.

Ve vlaku cestujeme první třídou, kde jsme v lůžkovém kupé sami. Další vlastností první třídy je odpružení vagónů. To za současného stavu kolejí způsobuje, že lítáme nad postelí jako na trampolíně. Ve vlaku je hrozné vedro. Všechno kolem je temné, zatuchlé a lehce zapáchající, o to víc mě na vlakových toaletách pobaví "toothbrush holder". Na hranicích s Arménií stojíme čtyři hodiny, tak si kupujeme tašku fíků za jednu lari a večeříme chleba se sýrem. Jelikož světlo sviti jen za rychlé jízdy, Hoffmannův Ďáblův elixír si čtu při při světle čelovky.

Minulé léto, nebo spíš až babí léto, jsme strávili 14 dní v Gruzii a Arménii, dvou nejstarších křesťanských zemí. Obě mají svojí řeč, své písmo, dlouholetou tradici a zajímavou přírodu. Kostely a kláštery na pozadí Kavkazu (v Gruzii) nebo tyčící se nad jezerem Sevan (v Arménii) dodávají těmto zemím výjimečné atmosféry. Zvlášť, když si člověk odmyslí téměř všudypřítomný neskutečný nepořádek.

Pro zveřejňování svých kulinářských výmyslů jsem se rozhodla proto, abych tu měla taky něco praktického, neboť nejen slovem živ je člověk.

Když to vezmu kolem a kolem, ráda cestuji, nikoli však kolem. Raději pěšky, vlakem, lodí nebo letadlem. Ale na druhou stranu jsem i moc ráda doma.

Není to dávno, co chodby i vagóny pražského metra zaplnily obří plakáty rusovlasé mrtvoly, propagující film Toma Tykwera "Parfém", s podtitulkem "příběh vraha". Bylo mi tenkrát jasné, že ten film vidět nechci a zařazení do kategorie thriller/horor mě v tom jen utvrzovalo. Přesto jsem se nakonec nechala přemluvit a jednoho pěkného zimního večera se na film vypravila.

Co vede úplně všedního člověka, jako jsem já, bez výrazného zájmu či vědomostí v nějaké oblasti, který má jinak dost co na práci, založit si blog? Zřejmě to nebude nutkavá touha něco sdělit světu, zanechat za sebou převratné myšlenky a odkaz budoucím pokolením. Důvodem ale není ani nuda či, jemněji řečeno, nedostatek činností.