Každé zbytečné slovo je zbytečné. (Jára Da Cimrman)

Gruzie, Arménie 2006 - 3. Kavkaz

19. března 2007 v 13:22 | Helena |  cestování
Noc 8. září/9. září - cesta vlakem: V kupé druhé třídy nakonec zůstáváme sami dva (kupé je pro čtyři). Vagón je neodpružený, takže po celou cestu jsme vystaveni nárazům a podivnému praskání a mlácení, které se ozývá z útrob vlaku. Na postelích už tolik neskáčeme. Asi ve tři hodiny ráno, na arménské hraniční kontrole nejdřív důkladně prozkoumávají Honzův pas (zřejmě se jim něco nezdá) a ptají se na jména jeho rodičů. Následně musíme, podobně jako všichni ostatní cizinci, do nějaké staré kůlny, z níž se vyklube policejní stanice, kde i s batohy čekáme, až nás zapíšou do knihy. Po nástupu do vlaku na nás ještě několikrát klepou a ujišťují se, zda Honza není Němec ten a ten, jehož pas jim přebývá. Na gruzínské hranici chtějí vidět naše zavazadla, ale naštěstí je nakonec nemusíme vybalovat. Zbytek cesty už probíhá v pořádku a mezi devátou a desátou ranní přijíždíme do Tbilisi.

Sobota, 9. září: V metru zjišťujeme od gruzínského Francouze, kde se dají sehnat mapy na treking na Kavkaze. Po krátkém hledání nacházíme vstup do Geolandu (což není nic jiného, než Gruzínský geodetický ústav) ze strany budovy národního muzea. Jelikož je sobota, musíme dlouho čekat, než nás pustí dál. Pak nás prosí o pasy a Honza pomalu bledne. Prohledáváme snad všechna možná místa, ale pas nikde není. Kupujeme mapy (resp. jedná se o staré, lehce upravené sovětské vojenské mapy vytištěné z počítače) a pak se vydáváme do internetové kavárny najít adresu české ambasády. Jak se dalo čekat, je ambasáda otevřená pouze ve všední dny. S poslední kapkou naděje se ještě vracíme zpět k vlaku, ze kterého za chvíli Honza vychází a září štěstím. Pas byl v kupé na zemi pod sedadlem.

Můžeme tedy odjet na Didube, místní hlavní autobusové a maršrutkové nádraží a hledat maršrutku do Kazbegi. Za chvíli už sedíme v černé maršrutce s několika drsnými chlápky, z nichž jeden má za pasem pistoli. Honza mě i s batohy opouští a jde koupit něco k jídlu. Jedeme po Military Highway do Kazbegi. Dálnice připomíná spíše tankodrom, což ovšem místním řidičům nebrání v rychlé jízdě, takže si člověk spíše než v dopravním prostředku na silnici připadá jako na nějaké pouťové atrakci. Cestou vidíme několik nádherných kostelů, pevností a zřícenin. V jedné chvíli si k nám přisedá ještě mnich (lehce zapáchá) a dva chlapi s kosami (také lehce zapáchají). Pomalu a později poměrně výrazně stoupáme na Kavkaz. Přehoupneme se přes průsmyk Džvari a pak lehce klesáme směrem k do městečka Kazbegi. Po cestě nás uchvacuje kavkazská příroda včetně minerálních pramenů, které jsou znát podle červenožlutého zabarvení hornin.
Po příjezdu do Kazbegi (1700 m n.m.) nás uchvacuje monumentální vrchol hory Kazbek (5047 m n.m.) a vůbec okolí - vesnice je zařízlá v úzkém údolí uprostřed lůna kavkazských hor. Hned nás odchytává mladý izraelský pár - Nicolas (původem z Argentiny) a Laetti. Ubytujeme se ve stejném homestayi jako oni a jdeme si prohlédnout vesnici. V místním kostele se koná návštěva nějakého významného církevního činitele. Jdeme na vynikající gruzínskou večeři do místního hotelu. Poprvé tady ochutnáváme výborný lilek s vlašskými ořechy (badryani) a mleté maso zabalené ve vinném listu. Večer trávíme povídáním s Nicolasem a Laetti a domlouváme se, že společně nazítří vyrazíme na trek směrem k hoře Kazbek, k ledovci a meteorologické stanici.

Neděle, 10. září: Ráno vyrážíme nejdřív pro benzín do vařiče, který nakonec přinesou Honza s Nicolasem (já si zatím povídám s Laetti u batohů).
Pak se vydáváme prudkou cestou nahoru kolem polozřícené věže ke kostelu Nejsvětější Trojice - Tsminda Sameba (2170 m n.m.) ze 14. stol. Máme štěstí, že je neděle a kostel je po bohoslužbách otevřený. Je to jeden z nejkrásnějších kostelů, které jsme zatím viděli. Má nádhernou středověkou atmosféru. Do kostela se prý odvážel gruzínský národní poklad, když byla země v nebezpečí.
Pak se vydáváme dál, ale brzy zjišťujeme, že jdeme špatnou cestou a musíme prudce vystoupat, abychom se dostali na tu správnou. Nicolas si při stoupání natáhne sval a jdeme tudíž dál pomaleji. Čím jsme výš, tím nádhernější výhledy na Kavkaz se nám odkrývají. Cestou nás trochu zneklidňuje, že koryto potoka je suché, ale potkáváme horského vůdce, který nás
ujišťuje, že za průsmykem, ke kterému stoupáme je tábořiště s pramenem a říčkou.Nahoře v průsmyku se otevřel nádherný výhled na ledovec a horu Kazbek. Zapa
lujeme zde svíčku a pokračujeme dál. Asi po půl hodině cesty a překonání říčky přicházíme k tábořišti, kde rozbijeme tábor. Při přípravě výborné večeře (zeleninové rizoto) se začíná ochlazovat a padá mlha. Laetti uvaří večeří a pak jdeme spát. Celkem jsme dnes nastoupali přes 1400 metrů a spíme ve výšce asi 3100 m n.m.

Pondělí, 11. září: Ráno se probouzíme do silného větru a veliké zimy (já mám na sobě navlečeno snad všechno své oblečení). Vše vypadá, že přichází špatné počasí. To nám potvrzují i lidé, kteří sestupují z meteorologické stanice, která je o sedm set výškových metrů dál Naposledy si fotíme horu Kazbek, pak ji zahalují mraky. Počasí se rychle zhoršuje a tak se rozhodneme pro sestup. Cesta je příjemná. Dole je příkrov z mlhy, do kterého pomalu sestupujeme. Jakmile dorazíme do města začíná pršet. Nicolas a Laetti nás opouštějí a jdou hledat levnější ubytování. My jdeme na večeři na chinkali. Večer u vína hrajeme Nard, který nás Nicolas naučil.

Úterý, 12. září: Ráno prší tak, smutní, místo plánovaného výletu do vesnice Sno a přilehlého údolí, odjíždíme zpět do Tbilisi. Nicolas a Laetti jedou s námi a poradí nám moc pěkný homestay u Dodo, také na Mardžanišvili. Dodo je velmi příjemná, mluví anglicky. Pokoje jsou krásné a čisté (dýchá z nich duch carského impéria). Vybíráme si velký pokoj s Australanem. Tam se s námi Nicolas s Laetti, po sladké kávě a výborném chačapuri (zatím nejlepší), loučí. Zbytek dne zabíjíme čas brouzdáním po městě v dešti a posíláme pohledy z pošty ve čtvrti svatebních šatů. Večer nacházíme našeho spolubydlícího tak, jak jsme ho opustili - v rozkročném sedolehu, začteného do brakové literatury. Seznamujeme se také s dalším spolubydlícím, Izraelcem Roiem, který rád vypráví své zážitky, zvláště z jízd "matuškou" (= maršrutkou).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama