Každé zbytečné slovo je zbytečné. (Jára Da Cimrman)

Gustav Meyrink; Golem

4. června 2007 v 14:58 | Helena |  knihy
Od chvíle, kdy jsem se o této knize prvně dozvěděla (už to bude deset let), zařadila jsem si ji v hlavě do složky "musím někdy přečíst". Až teprve před pár měsíci jsem se k tomu dostala a přetáhla do složky "musím doporučit".

Hillel se znovu záhadně usmál: "Každá otázka, na kterou se člověk ptá, je zodpovězena v témž okamžiku, kdy si ji v duchu položil. ...Celý život není nic jiného než otázky, které dostaly tvar a které v sobě nesou zárodek odpovědi - a není nic než odpovědi, které jsou obtěžkány otázkami. Kdo v něm vidí něco jiného, je blázen."
Cvach uhodil pěstí do stolu:
"Ano, přesně tak: otázky, které zní pokaždé jinak, a odpovědi, kterým každý jinak rozumí."
"Právě o to jde," řekl přátelsky Hillel. "Všechny lidi kurýrovat jednou lžičkou - to je výsada doktorů. Tázající dostane takovou odpověď, jakou potřebuje: jinak by lidské bytosti nešly cestou své touhy. Myslíte si snad, že naše židovské knihy jsou napsány výlučně souhláskami jenom z nějakého rozmaru? Každý ať si sám k tomu najde tajné samohlásky, které jenom jemu jedinému odhalí určitý smysl - jestli nemá živé slovo ustrnout v mrtvé dogma."
A taková je i celá kniha. Psaná v náznacích a obrazech, které si každý čtenář doplní vlastní fantazií ve strhující příběh. K tomu pomáhá jednak celkové pojetí, kdy dojde k záměně klobouku, díky níž se hlavní hrdina ocitá v minulosti, v kůži majitele klobouku, rytce kamejí, Athanasia Pernatha a prožívá znovu jeho příběh, a pak i nejasné hranice mezi skutečností, představami a sněním. Posuďte sami z těchto dvou ukázek. První, z úvodu, kdy poprvé probleskne člověku hlavou představa Golema, údajně se zjevujícího jednou za lidskou generaci (tj. 33 let):
"Pokud mě nemýlil pocit, že za mnou někdo s určitým, stále stejným odstupem vycházel po schodišti, aby mě navštívil, musel být teď už na jeho posledním úseku. Právě zatáčí kolem rohu, kde má svůj byt archivář Schemajah Hillel, a přechází z vyšlapaných kamenných dlaždic do chodby v posledním patře, která je dlážděná červenými cihlami. Teď tápe podél zdi a nyní, právě v tomto okamžiku, musí v šeru s obtížemi slabikovat mé jméno napsané na dveřích. Postavil jsem se doprostřed pokoje a zahleděl jsem se ke vchodu. Vtom se dveře otevřely a on vstoupil. Pokročil směrem ke mně, aniž si přitom sundal klobouk nebo řekl jediné slovo pozdravu. Tak se musí chovat, když je doma, pomyslel jsem si, přičemž mi přišlo zcela přirozené, že se tu chová právě takto a ne jinak. Sáhl do tašky a vytáhl z ní knihu. Pak v ní dlouze listoval. Kniha měla kovový obal a na něm vlysy ve tvaru rozet a pečetí, barevně malované a vykládané drobnými drahokamy. Konečně našel místo, které hledal, a ukázal na ně. Rozluštil jsem, že dotyčná kapitola má název "Ibbur", "oplodnění duše". Téměř celou polovinu strany zabírala ve zlatě a červeni vyvedená iniciála "I". Automaticky jsem šiji prohlédl a zjistil, že je na kraji poškozená. Měl bych ji opravit. Iniciála nebyla na pergamenu nalepena, jak jsem to doposud vídal ve starých knihách. Zdála se spíše sestávat z dvou tenkých plíšků zlata, které byly uprostřed sletovány dohromady, zatímco jejich okraje obepínaly kraj pergamenu. Byl tedy tam, kde se nacházelo toto písmeno, v papíru vyřezán otvor? Obrátil jsem list a zjistil jsem, že se můj předpoklad potvrdil. Mimovolně jsem přečetl i tuto stranu a stranu, která ležela proti ní. A četl jsem dál a dál. Kniha ke mně hovořila stejně jako promlouvá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A mého srdce se dotkla stejně jako otázka. Z neviditelných úst prýštila slova, stávala se živými a přistupovala ke mně. Otáčela se přede mnou jako pestře oděné otrokyně, aby pak zmizela v zemi nebo se jako pára rozplynula ve vzduchu a uvolnila tak místo dalším. Každá chvilinku doufala, že si vyvolím právě ji a že na tu další se už ani nepodívám. .... Dočetl jsem tu knihu až do konce a stále jsem ji držel v rukou, když jsem začal mít pocit, jako bych listoval svým mozkem, a ne nějakou knihou. Vše, co mi onen hlas řekl; jsem v sobě nosil po celý svůj život, jen to bylo zapomenuté a mému myšlení skryté až do dnešního dne. Vzhlédl jsem. Kde byl onen muž, jenž mi přinesl tu knihu? Odešel? Vyzvedne si ji, až bude hotová? Nebo mu ji mám přinést? Nemohl jsem si však vzpomenout, že by mi řekl, kde bydlí. Chtěl jsem si vzpomenout, jak vypadá, ale nezdařilo se mi to. Jak jen byl oblečen? Byl starý, nebo snad mladý? A jakou barvu měly jeho vlasy a jeho vousy? Nedokázal jsem si vzpomenout na nic, naprosto na nic. Všechny jeho obrazy, které jsem si vytvořil, se bezhlesně rozplynuly dříve, než jsem šije v duchu stačil dát dohromady. Zavřel jsem oči a přitiskl si ruce na oči, abych zachytil alespoň nepatrný zlomek jeho vzezření. Nic, stále nic. Postavil jsem se doprostřed pokoje a zadíval se ke dveřím, stejně jako jsem to učinil předtím, než přišel, a představoval jsem si: teď zahýbá kolem rohu, teď kráčí po cihlovém dláždění, teď venku čte na dveřích můj štítek se jménem "Athanasius Pernath" a teď vstupuje dovnitř. - Marně. Nevzbudilo to ve mně ani ten nejjemnější závan vzpomínky na to, jak vypadal. Před sebou jsem na stole viděl ležet onu knihu a přál jsem si v duchu vyvolat ruku, která ji vytáhla z kapsy a podala mi ji. Nedokázal jsem si uvědomit ani to,.zda byla v rukavici, anebo holá, zda byla ozdobena prsteny, nebo ne. Náhle mě napadla zvláštní myšlenka. Bylo to jako vnuknutí, jemuž nelze odolat. Oblékl jsem si kabát, nasadil si klobouk, vyšel na chodbu a po schodech sešel dolů. Pak jsem se pomalu vrátil nazpět do svého pokoje. Pomalu, tak pomalu, jako to udělal on, když přicházel. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem, že v místnosti se setmělo. Nebyl však jasný den, když jsem vycházel ven? Jak dlouho jsem tam musel setrvat v zamyšlení, když jsem si ani nepovšiml, jak se připozdilo. Snažil jsem se napodobit neznámého muže chůzí i výrazem, ale upamatovat se na jeho tvář jsem přesto nedokázal. Jak se mi také mohlo podařit napodobit ho, když jsem neměl pražádné vodítko k tomu, jak vypadal. Pak se to však stalo, byť zcela jinak, než jsem si představoval. Náhle si začaly vzpomínat má kůže, mé svaly i mé tělo, aniž by o tom daly vědět mému mozku. Dělaly pohyby, které jsem si nepřál a které jsem neměl v úmyslu udělat. Jako kdyby mi končetiny přestaly patřit! Když jsem vstoupil do pokoje, začala má chůze být náhle nejistá a mně nevlastní. To je krok člověka, který má neustále tendenci přepadnout dopředu, řekl jsem si. Ano, ano, ano, taková byla jeho chůze. Náhle jsem si jasně uvědomil: takový byl. Měl jsem cizí, bezvousou tvář s vyčnívajícími lícními kostmi a díval jsem se šikmýma očima. Cítil jsem to, aniž jsem byl schopen se spatřit. To není moje tvář, chtěl jsem rozhořčeně vykřiknout, chtěl jsem si na ni sáhnout, avšak má ruka se nepodvolila mé vůli, sklesla do kapsy a vytáhla z ní knihu. Přesně tak, jak to předtím udělal on ... "
A druhá, ukazující, že ani čtenář, ani hrdina sám netuší, co prožívá a jak s tím vším naložit.
"Podivný neklid ve mně narůstal až k uzoufaní. Něco neviditelného z onoho světa na mě volalo, ale já jsem tomu nerozuměl. Připadal jsem si jako cvičená herka, která vnímá pokyny uzdou, ale nechápe, co má její pán na mysli a jaký kousek má předvést. ... Jisté bylo, že ve mně už drahnou dobu klíčily tajemné síly. Cítil jsem, že jsou přespříliš mocné, než abych se jim vůbec pokusil vzepřít. Pochopil jsem, že je zapotřebí písmena vnímat, nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku - že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč. "Mají oči a nevidí; mají uši a neslyší," napadl mě k tomu jako vysvětlení úryvek z bible. Náhle jsem si všiml, že mé rty mechanicky opakují "klíč, klíč, klíč!", zatímco duch mi předestíral ony pozoruhodné myšlenky. "Klíč, klíč ...?" Pohled mi padl na zakřivený drát, který jsem držel v ruce a který mi předtím posloužil k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru.k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru. Aniž bych dále přemýšlel, zašel jsem ještě jednou do Savioliho ateliéru a tahal za držadlo, až se mi konečně podařilo desku zvednout. Napřed nic než tma. Potom jsem to spatřil: do nejhlubší tmy vedly úzké, příkré schody. Sestoupil jsem po nich. Celou věčnost jsem sestupoval podél zdi, po které jsem šátral rukama, a stále nebyl konec; výklenky vlhké plísní a práchnivinou, zatáčky, kouty a rohy, chodby přímé, doleva i doprava, zbytky starých dřevěných dveří, větvení chodeb, a pak opět schody, schody a schody, vedoucí nahoru i dolů. Všude matný, dusivý pach plísní a země. A stále ani paprsek světla. Kdybych si jen byl s sebou vzal Hillelovu svíci! Konečně plochá, rovná cesta. Ze skřípění, které se mi ozývalo zpod nohou, jsem usoudil, že jdu po suchém písku. Mohla to být jen jedna z těch nesčíslných chodeb, které zpod ghetta vedly až k řece. Nedivil jsem se tomu: půl města stálo přece odpradávna na takovýchto podzemních chodbách a obyvatelé Prahy měli odjakživa pádný důvod, proč se neukazovat na denním světle. Absence jakýchkoliv zvuků nad hlavou mi napověděla, že se stále ještě nacházím v Židovské čtvrti, kde je v noci jako po vymření, i když jsem putoval celou věčnost. ...Čas od času a pak stále častěji jsem rukou narážel na kamenný strop, až se konečně chodba natolik snížila, že jsem se musel předklonit, abych mohl jít dál. Náhle mi zvednutá ruka projela do prázdna. Zůstal jsem stát a zadíval jsem se vzhůru. Postupně se mi začalo zdát, že sem shora dopadá matný odlesk světla. Ústila sem snad nějaká šachta, třeba z nějakého sklepa? Vzpřímil jsem se a oběma rukama jsem ve výši hlavy začal hmatat kolem sebe. Otvor byl přesně čtvercovitý a vyzděný. ... Pokud mě nemýlil pocit v prstech, pak tu zjevně končily zbytky nějakého železného točitého schodiště. Dlouhou, nevýslovně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem nahmatal druhý schod. Pak jsem se vydal nahoru. Celkem to bylo osm schodů, každý vysoký téměř jako člověk. Podivné: Schodiště nahoře končilo jakýmsi horizontálním obložením, jehož pravidelně se protínající linie odrážely světlo, kterého jsem si povšiml už dole v chodbě. Skrčil jsem se, co to jen šlo, abych z poněkud větší dálky lépe viděl, jak vlastně linie probíhají. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mají tvar přesných šestiúhelníků, jaké je možné vidět na synagogách. Co to jen mohlo být? Náhle jsem na to přišel: byly to padací dveře, které po stranách propouštěly světlo. Dřevěné padací dveře ve tvaru hvězdy. Opřel jsem se rameny o desku, nadzvedl ji a za okamžik už jsem stál v jakési komnatě zalité jasným měsíčním světlem. Byla nevelká a zcela prázdná, až na hromadu haraburdí, které leželo v koutě. Měla jen jedno, silně zamřížované okno. Nějaké dveře nebo jiný přístup kromě toho, který jsem právě použil, se mi nepodařilo objevit, ačkoliv jsem opakovaně a velmi pečlivě prohlížel všechny stěny. Mříže byly příliš husté, než abych jimi dokázal prostrčit hlavu, něco jsem ale přece jen viděl: Pokoj se nacházel přibližně ve výšce třetího poschodí, protože protější domy byly jen dvoupatrové a ležely pode mnou. ...Ulice bezpochyby patřila k Židovskému městu, protože okna na protější straně byla zazděná nebo byla na zdi jen naznačená římsami, a jen v ghettu se k sobě domy tak podivně obracely zády. Marně jsem se trápil snahou přijít na to, co je vlastně zač tato zvláštní stavba, v níž jsem se nacházel. Je to snad opuštěná postranní věžička nějakého pravoslavného kostela? Nebo snad nějakým způsobem patří ke Staronové synagoze? Prostředí tomu nenasvědčovalo. Znovu jsem se rozhlédl po pokoji. Nebylo tu nic, co by mi jakýmkoliv způsobem pomohlo. Stěny i strop byly holé, omítka i vápenné štuky už dávno opadaly, nikde ani náznak čehokoliv, co by mi prozradilo, že tu kdysi někdo bydlel. Podlaha byla pokrytá prachem až po kotníky, jako by sem už po celá desetiletí nevstoupila žádná živá bytost. Prohledat harampádí, které leželo v koutě, se mi ošklivilo. Leželo v naprosté tmě, takže jsem ani nedokázal rozpoznat, z čeho se skládá. Na první pohled se jednalo o hadry, sbalené do klubíčka. Nebo to byl pár starých, černých kufříků? Zašátral jsem v harampádí nohou, až se mi podařilo část z něj podpatkem odtáhnout do blízkosti pruhu jasného světla, který do pokoje vrhal měsíc. To, co se tu pomalu rozvíjelo, vypadalo jako široký, tmavý pás. Lesklý bod, vyhlížející jako oko! Že by kovový knoflík? Postupně mi to došlo: z uzlíku čněl rukáv podivného, staromódního střihu. A pod ním ležela bílá krabička či cosi podobného. Pod mou nohou se rozpadla na množství skvrnitých vrstev. Lehce jsem do ní kopl a do světla vyletěl jeden list. Obrázek? Shýbl jsem se: byl to pagát. To, co vypadalo jako krabička, byl ve skutečnosti balíček tarokových karet. Zdvihl jsem ho. Mohlo být něco směšnějšího? Balíček karet na tak strašidelném místě. Bylo zvláštní, že jsem se k úsměvu musel nutit. Sáhl po mně nejasný pocit strachu. Hledal jsem nějaké banální vysvětlení, jak se sem karty mohly dostat, a přitom jsem mimoděk balíček přepočítal. Hra byla kompletní: sedmdesát osm karet. Už při počítání mi však byla nápadná jedna věc: karty byly studené jako led. Vycházel z nich ochromující chlad, takže jsem balíček, který jsem složený držel v ruce, téměř nemohl pustit, jak ztuhlé jsem měl prsty. Znovu jsem se spěšně snažil najít střízlivé vysvětlení: Můj tenký oblek, dlouhá cesta podzemními chodbami bez kabátu i klobouku, krutá zimní noc, kamenné stěny, příšerný mráz, který sem vtékal společně s měsíčním světlem: Bylo spíše divné, že jsem začal mrznout až teď. Jistě mě zmámilo vzrušení, v němž jsem se celou dobu nacházel. Polévala mě jedna hrůza za druhou a strach se mi, vrstvu po vrstvě, zadíral stále hlouběji pod kůži. V žilách mi mrzla krev a každá kost mi začala připadat jako studená kovová tyč, na kterou mi přimrzaly svaly. Nepomáhalo žádné pobíhání, dupání nohama nebo máchání rukama. Zaťal jsem zuby, abych nemusel poslouchat, jak mi cvakají. Smrt. Ty studené ruce, které jsem cítil za krkem, patří smrti, řekl jsem si. A jako šílený jsem se začal bránit omamujícímu spánku, který předchází smrti zmrznutím, spánku, který mě chtěl jakoby zahalit vlnitým, dusivým pláštěm. Náhle můj pohled padl na hadry ležící v rohu. Vrhl jsem se na ně a třesoucíma se rukama jsem šije přetáhl přes svůj oblek. Byl to rozedraný šat podivného, pradávného střihu, vyrobený z tlusté, tmavé látky. Vycházel z něj pach zatuchliny. ...Bože na nebi, poznání mnou projelo jako blesk. Teď už jsem věděl, kde jsem: Místnost bez přístupu - jen se zamřížovaným oknem - starodávný dům v ulici U Staré školy, kterému se každý vyhýbal. - Již kdysi před léty se jeden člověk spustil po laně ze střechy, aby oknem nahlédl dovnitř, a lano se přetrhlo. Ano, byl jsem v domě, v němž kdysi zmizel strašidelný Golem! Jakékoliv další myšlení ochromila hluboká hrůza, jíž jsem se marně bránil a kterou jsem nedokázal přemoci. ...A stále znovu: bílá skvrna - bílá skvrna! Je to jen karta, ubohá, hloupá, pošetilá hrací karta, křičel jsem do svého mozku, ale marně. - Teď se ale - ten pagát - přece jen dopracoval k nějaké podobě, dřepěl na zemi a zíral na mě mou vlastní tváří. Celé hodiny jsem se bez pohnutí krčil ve svém koutku, zledovatělá kostra v cizích, práchnivějících šatech. - A naproti on: já sám. Němý a nehybný. Dívali jsme si navzájem do očí - jeden příšerný obraz toho druhého ... Pak jsem se podíval dolů na své tělo a znovu jsem začal být mimo: ten staromódní oblek mi začal být zcela cizí. Vyděsil mě rachot projíždějícího vozu, ale když jsem vyhlédl z okna, nikde nebyla lidská duše. Jen řeznický pes stál v zamyšlení u patníku. Tady! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy! Po ulici šly dvě staré ženy, já jsem zpola protlačil svou tvář mřížemi a zavolal jsem na ně. S otevřenými ústy se zadívaly do výše a začaly se radit. Když mě však spatřily, zaječely a utekly. Došlo mi, že mě považovaly za Golema."
Ukázky jsou tak dlouhé, protože nejlépe vystihují ducha díla, které je protkáno mystikou, hrůzou a především spoustou otázek, které si kladou jak postavy příběhu, tak čtenář.
Ale jak bylo řečeno v úvodním citátu (rozhovor se týkal Kabaly), neexistují jednoznačné odpovědi na otázky a v tom spočívá nejen pestrost života, ale i krása tohoto příběhu. Když k tomu připočtu ještě autorovy neobyčejné schopnosti popisu jak dění a pocitů, tak i vykreslení atmosféry a míst, kde se příběh odehrává (v prostředí pražského židovského ghetta), je to jedna z nejlepších knih, které jsem v poslední době četla. Proto nebudu z příběhu víc prozrazovat, abyste si sami mohli při četbě tvořit svůj vlastní příběh.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Honzina Honzina | 16. července 2007 v 10:19 | Reagovat

Článek mne zaujal natolik, že jsem vyrazila do knihovny. Golema neměli, tak jsem sáhla po Andělu západního okna a dalších knížkách. Moc se mi to líbí - mám ráda mystiku. Díky, žes pro mne objevila nového autora.

2 Helena Helena | E-mail | 16. července 2007 v 10:48 | Reagovat

Honzino, to mě těší, že se Ti to líbí. I já si ráda přečtu občas něco z mystiky a spousta myšlenek mě zaujme, ikdyž nejsem nikterak zběhlá a spousta souvislostí mi vůbec nedochází. Ale je zajímavý i dělat si jen své provázanosti s tím, co máme v mysli a duši sami a co nás napadá.

3 Dalibor Dalibor | E-mail | Web | 27. prosince 2007 v 14:23 | Reagovat

děkuji za inspiraci.

Již delší dobu chci natočit netradiční ryze amaterský dokument o Praze magické, tajemné a mimořádné. Myslím , že to všechno by se dalo shrnout do pojemu GOLEM.

Zatím se učím natáčet video.

S pozdravem

Dalibor

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama