Každé zbytečné slovo je zbytečné. (Jára Da Cimrman)

Turecko 2007 - 2. Istanbul - přes Zlatý roh a zase zpátky

15. října 2007 v 21:36 |  cestování
Neděle, 9. září: Vstáváme až v půl desáté (což ovšem není zase až taková ostuda, uvědomíme-li si, že je tu o hodinu více a včera jsme měli poměrně náročný den). Po snídani na hostelu odjíždíme tramvají přes Zlatý roh k paláci Dolmabahçe. Cestou se ještě stavujeme v zajímavé barokní mešitě z roku 1851.

Palác nechal v polovině devatenáctého století vybudovat sultán Abdülmecid I. Je neuvěřitelně honosný a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že byl vybudován v době úpadku říše (snad jen fakt, že tak bylo učiněno z velké části na dluh). Je pojat v evropském stylu, nicméně co nám vždy připomene, že se jedná o palác sultána je, že ve výzdobě chybí figurální motivy. Procházíme mnoha pokoji selamliku (mužské části) a harému (ženské části). Mě osobně asi nejvíce zaujalo dvojité křišťálové schodiště a obrovský křišťálový lustr z Anglie vážící přes 4,5 tuny, jehož vyčištění trvá prý dva měsíce. Myslím, že mně by to zabralo alespoň dva roky.:-)
Zajímavostí paláce je i ložnice, ve které r.1938 zemřel snad nejopěvovanější muž moderního Turecka - první turecký prezident Mustafa Kemal, zvaný Atatürk (= Otec Turků). Jeho tělo dnes odpočívá v mauzoleu v Ankaře. Jeho sláva však stále kvete, je na všech bankovkách, na spoustě míst je jeho podobizna, socha či vyryté jméno. Pronést něco neuctivého na jeho osobu je čin, na který nemožno ani pomyslet.
Po prohlídce paláce se jdeme projít zahradou ke křišťálovému pavilonu a chvíli posedíme u čaje. Na můj vkus je palác příliš honosný, nicméně moc se mi líbí jeho poloha u moře.
Dál se vydáváme do kopce k modernímu náměstí Taksim. Mně se tu vůbec nelíbí, snad jen hezká stará tramvaj, jinak všude spousta lidí, aut, moderní budovy,... - to není nic pro mě. Kousek od náměstí si prohlížíme řecký kostel a pak už odjíždíme autobusem zpět přes Zlatý roh a pod římským aquaduktem do zastávky Edirnekapi.
Nejprve míříme k byzantskému kostelu Chora (Kariye muzesi).
Uvnitř jsou zachovalé byzantské mozaiky a fresky, daleko krásnější než v Hagii Sophii. Je to jedno z nejkrásnějších míst, které jsme v Istanbulu vůbec navštívili. Původní kostel je ze 4. století, nicméně
dnešní podoba je z konce jedenáctého století. Uvnitř byl poměrně klid, turistů nebylo mnoho. Tak jsme si mohli vychutnat dojem z krásných starých prací - fresek a mozaiek. Jedna z nejkrásnějších s Kristem ve svém středu se klene nad hlavami v kupoli. Pěkné obrázky mozaiek z Chory jsem našla na těchto stránkách: mozaiky v Choře
Dál pokračujeme kolem zbytků paláce Konstantina Porfyrogenneta a procházíme uličkami Balatu, kde marně hledáme synagogu. Scházíme až ke Zlatému rohu, kde je bulharský litinový kostel sv. Štěpána. Zajímavá to podívaná, litinový kostel jsem ještě nikde jinde zatím neviděla. Dovnitř jsme se však nedostali a nakonec jsme ani neuposlechli turecky pronesené rady, abychom se protáhli plotem ke kostelu.
Dál šplháme opět nahoru k řeckému patriarchátu, obehnanému zdí a ostnatým drátem, dokladem přetrvávající nevraživosti mezi Řeky a Turky. Pak se vydáváme hledat byzantský kostel Bohorodičky Pammakaristos. V našem hledání se nám rozhodli pomoci dva kluci, kteří byli ochotní a usměvaví jen do chvíle, kdy zjistili, že nebudou žádný money. Pak se rozhodli nás doprovodit ještě dál a dál se slovy money yes, money, money. Ale až k mešitě Fatih s námi krok neudrželi.:-)
Mešita Fatih je první imperiální mešita v Istanbulu a je v ní pochovaný Mehmed II. Dobyvatel, který v roce 1453 Cařihrad dobyl. Současná podoba mešity je barokní. Dál pokračujeme nechtěnou oklikou kolem aquaduktu až k Theodosiovým sloupům, u kterých se rozhodujeme pro pěší procházku až do hostelu. Cestou se stavujeme na večeři - zapečený lilek s rajčaty a rýží. Pak se ještě stavujeme v hrobce Ahmeda I. a jeho rodiny.
V hostelu jsme se přestěhovali do dvoulůžkového pokoje a večer zašli na čaj a dýmku do čajovny u Sultanahmetu. K tomu hrála příjemná hudba, tančil derviš - což už jsem vůbec nepochopila, něco, jako by si na povel klekl křesťan a modlil se..., ještě k tomu v čajovně. Pak tančili Turci nějaký zřejmě národní tanec a hřebem večera byla prostorově výrazná amatérka, která předvedla břišní tanec.:-) Příjemně unavení pak jdeme spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama