Každé zbytečné slovo je zbytečné. (Jára Da Cimrman)

Turecko 2007 - 6. autem po východě

13. prosince 2007 v 10:26 | Helena, Honza |  cestování
Pondělí, 17. září: Vstáváme v sedm a balíme. Na osmou jdeme na snídani a v devět už nám jede dolmuş do Pazaru. Cestujeme opět s "Elizem" a "Onurem", kteří z Trabzonu pokračují do Kapadokie. Spoje krásně navazují a tak už po dvanácté stíháme na ulici (s chvilkou zpoždění) autobus do Erzurumu. Cesta trvá pět hodin a už tady pociťujeme první doteky ramadánu. Nedostáváme v autobuse čaj a navíc se ani nestaví na nákup jídla. Naštěstí se nám na jedné z krátkých zastávek podaří vyběhnout pro vodu a tyčinky.

Do Erzurumu přijíždíme v pět hodin a po zjištění spojů do Kapadokie (nějak se mi Kapadokie líbí víc než Kapadocie, proto název používám v tomto tvaru) se vydáváme hledat nějaké levné ubytování. Prohlížíme si mongolskou medresu Yakutiye z r. 1310, u které potkáváme Holanďana cestujícího stopem do Indie. Ten nám radí levný "hotel" (spíše je to jakási dělnická ubytovna) Bayburt, kde se za patnáct lir ubytováváme. Záchod i sprcha jsou společné a nepříliš čisté, tak dnes sprchu raději vynecháváme. Vydáváme se na večeři. Je už po půl sedmé, takže restauraci (lokantasi) nacházíme dobře. Dávám si lilek, rajčata, papriky a hovězí s rýží. Pak sedíme u čaje, který v tomto kraji dávají po jídle zdarma.
Úterý, 18. září: Ráno vstáváme brzy a vydáváme se hledat půjčovnu aut. Vyrážíme ješt před osmou, což se ukazuje jako chyba. Všechno je zavřené. O ramadánu tu nikdo takhle brzy nepracuje. Nakonec před devátou nacházíme otevřené Alamo a tak jdeme zkusit své štěstí tam. Je tu ale jen mladý kluk, který neumí vůbec anglicky. Pomocí pantomimy a slovníku vysvětlujeme, že chceme půjčit auto na tři dny. Kluk pak přivolává dalšího člověka, který už trochu anglicky umí, nicméně často volá svému nadřízenému a Honza si s ním po telefonu ujasňuje podrobnosti. Skoro za hodinu vyjíždíme s půjčenou Hondou City, která ještě chuděrka netuší, do jakých míst, městu nahony vzdálených, se bude muset šplhat.
Nejdřív jedeme na autobusové nádraží koupit lístky na čtvrtek večer do Kayseri. Pak vyzvedáváme batohy v "hotelu" a vydáváme se na dobrodružnou cestu na východ. Po cestě stavíme u starého mostu postaveného mongolskými Inchány ve 13. století. Další zastávka je v Doğubayazitu, kde úspěšně nacházíme restauraci, ve které se můžeme najíst. Přiznávám, že jsem tomu nevěřila. Po obědě pokračujeme kousek za město na Ishak Paşa Sarayi (seráj je místo, kam se na noc uchylují pocestní).
Cestou jsou nádherně vidět oba vrcholy Araratu (Ağrı dağı, jak tuto bájnou horu nazývají Turci) se svou bílou čepicí. Vzpomínáme, jak jsme v půlce loňské cesty obdivovali Ararat z druhé, arménské strany.
Ishak Paşa Sarayi je impozantní stavba budovaná od konce sedmnáctého do konce osmnáctého století.
Prolíná se v něm seldžucký, otomanský, gruzínský, perský a arménský stavební sloh. Rozsáhlý komplex sestává z mešity, hrému, selamliku, podzemních skladišť a knihovny. Celkem přes třistapadesát místností.
U vchodu potkáváme chlapíka z Brna, který už osmnáctý den jede na kole do Teheránu. Po cestě si chce ještě střihnout Ararat a Damavan.Kousek nad serájem stavíme u mešity a trosek hradu, na které Honza šplhá.
Já se kochám pohledem na Ishak Paşu v odpoledním slunci.
Pokračujeme hornatou krajinou dál směrem k jezeru Van. Cestou projíždíme kolem přísně střežených íránských hranic, jsme kontrolováni všudypřítomnou armádou. okolní krajina je poseta bizarními lávovými útvary.
Do města Van, ležícího u stejnojmenného jezera, přijíždíme za tmy. Ve městě složitě hledáme hotel. Je tu relativně draho. Nakonec bereme pokoj za dvacet lir s vlastní koupelnou. Ta je ale špinavá a záchod nesplachuje. Vydáváme se na jídlo. Dávám si zeleninu s masem, Honza adana kebab (z mletého masa). Sprchu opět z hygienických důvodů vynecháváme a uléháme k spánku. Kolem půlnoci mě budí křičící Turci a zvuk tekoucí vody. Zřejmě někde prasklo potrubí a presonál se to snažil minimálně dvě hodiny, za bujarého prozpěvování, pískání písniček a pokřikování, likvidovat a spravovat. Nakonec i přesto usínám a zdá se mi, že praskla přehrada a voda se valí na celé město.
Středa, 19. září: Ráno nakupujeme baklavu, badavu a mléko a vydáváme se směrem k Vanskému hradu, který v devátém století před Kristem založil urartský král Sardur I. Zeshora je krásný výhled na obrovské jezero, které rozlohou sedmkrát předčí Ženevské jezero. Snídáme sladkosti s mlékem. Pak se procházíme po troskách hradu, shlížíme dolu na mešity v různém stadiu rozpadu, staré město Van - zničené za první světové války, které stojí v místech bývalého urartského města.
Scházíme dolu k autu a vydáváme se směrem k jezeru s úmyslem ochutnat, zda je vskutku slanější než moře, jak se píše. Přijíždíme k němu, ovšem při pohledu na okolní nepořádek od tohoto úmyslu upouštíme (dělá tím opravdu čest svému jménu, arménský Sevan byl podobně obklopen odpadky všeho druhu). Chceme se alespoň projít až k jezeru, nicméně pobřeží je značně podmáčené, tak se vracíme zpátky a vydáváme se dál divokým Kurdistánem na hrad Hoşap.
Hrad je nádherný. Už jak se blížíme, jsme jím úplně unešeni. Bohužel se ale rozpadá a tak je uzavřený. Ve vesnici pod hradem potkáváme hovorné Kurdy, kteří neopomenou zmínit, jak jsou utlačováni. Kupujeme meloun a granátová jablka. Cestou k jezeru jsme opět kontrolováni armádou. U jezera stavíme a hledáme místo bez všudypřítomných igelitů, skla a exkrementů, kde bychom se mohli na kamenech romanticky najíst. Na jedno místo nakonec narážíme a obědváme ovoce (raději se moc nerozhlížíme ;-)). Taky tady konečně ochutnáváme vanskou vodu, je opravdu hodně slaná.
Po obědě pokračujeme směrem na Tatvan, s krátkou zastávkou v sedle, odkud je nádherný výhled na okolní krajinu.
V Tatvanu zatím nezastavujem a vydáváme se na dávno vyhaslou sopku Nemrut dağı (jmenovkyně proslulejší hory se sochami), která se tyčí do výšky 3050 m n. m. přímo nad městem. Nahoru stoupámeHondou City po prašné cestě. Výhledy jsou nádherné. Dostáváme se na hranu vrcholového kráteru a sjíždíme na jeho dno k jezerům, u kterých se pasou ovce a kozy. Uvnitř kráteru rostou stromy a je tu, narozdíl od okolní krajiny, zeleno. U jednoho jezera pozorujeme kopulující želvy. Kráter je ohromný a dalo by se tu chodit i jezdit dlouho.
Ale už se začíná šeřit, tak raději jedeme zpátky, ať stihneme najít místo na spaní i na večeři. Cesta v prachu proti zapadajícímu slunci je nepříjmená, ale do Tatvanu nakonec dorážíme ještě před půl sedmou (čas, kdy jsou již restaurace plné a začíná ramadanová večeře). Ještě před ubytováním spěcháme na jídlo (máme už po celém dni jen o ovoci a slaných tyčinkách pořádný hlad). Necháváme se nalákat na kebab do blízké restaurace. Po notném čekáním nám přinesou něco jiného s tím, že "kebab finish". Zpitomělí hladem odcházíme. Po dalším hladovém hledání si dáváme şiş kebab a čaj. Ubytováváme se na pokoji v hotelu Dilek, který stojí sice padesát lir, nicméně je čistý a především má pěknou a čistou koupelnu. Dáváme si sprchu a příjemně se nám usíná. V noci se sice ozývá opět nějaký řev, nicméně relativně krátký.
Čtvrtek, 20. září: Vstáváme v půl osmé a jdeme na snídani v hotelu. Vydatně snídáme olivy, zeleninu, sýr, pečivo, marmeládu a med. Po zkušenostech z minulých dní jsme k této snídani snědli víc chleba než za celou dobu v horách.;-)
Po snídani a umytí auta se vydáváme na cestu zpět do Erzurumu. Až na jeden táhlý úsek po čerstvě položeném a rozpáleném tekoucím asfaltu, probíhá cesta dobře. Ve městě si prohlížíme medresu ze třináctého století, nádhernou ukázku seldžucké architektury.
Pak navštěvujeme mešitu z dvanáctého stoeltí, postavenou saltuckými Turky. Pokračujeme do kopce k saltucké citadele, jejíž mešita nás překvapuje svým arménským vzezřením. Pak bereme benzín, nakupujeme pečivo do autobusu a vracíme auto.
Vydáváme se, tentokrát s předstihem už v půl šesté, do naší oblíbené lokantasi (restaurace), kde jsme vyzváni, abychom si sedli nahoru a dokonce i v tuto časnou hodinu jsme obslouženi. Jíme vydatně - já plněný lilek s rýží, Honza nejdřív dušené maso s rýží a pak ještě vytoužený döner kebab (něco jako gyros, který se u nás prodává),k tomu salát a čaj. Povídáme si a sledujeme, jak se kolem šesté začíná restaurace plnit, personál má plné ruce práce. Před půl sedmou už musí být vše na stolech. V půl semdé se ozývá hlas muezzina a po krátké modlitbě začínají všichni hltavě jíst a pít.
Dostáváme od vedlejšího stolu jako přípitek Fantu a s přeplněnými žaludky odcházíme na otogar.
Autobus do Kayseri odjíždí ve čtvrt na osm. Cesta probíhá dobře, až do jedenácti, kdy se rozhodnu zkusit usnout. V tom mě z této snahy budí neskutečně hlasitá turecká znělka a hurónský smích. Řidiči se rozhodli zpestřit nám cestu tureckým sitcomem, jehož jednotlivé kratičké etapy provázené salvami smíchu jsou prokládány již zmíněnou hlasitou znělkou. Tuto zábavu se rozhodnou ukončit až po čtvrt na jednu (podotýkám, že jsem za sebou měla už jeden poločas fotbalu, který vysílali před sitcomem).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama